Kdo prosím? Strach? … Pak hybaj satane!

Nerado se mi to píše a k tomu přiznává, ale trpím chorobným strachem ze všeho nemocničního, z doktorů a sester. Ironií osudu jsem zdravotnická redaktorka a třicet let jsem pracovala v odborných časopisech pro sestry.

Mám je ráda, některé moc, ale jen v civilním oblečení. Jak si vezmou ty jejich uniformy a vizitky, měním se na malou a ještě menší a chvěju se a koktám jako v první třídě. Myslí si, že jsem třeba něco vypila, když tak očividně nejsem ve své kůži, ale já jim to klopotně vysvětluji a na dokreslení jim nabízím svou pravici, aby si pěkně změřily tlak.

Je to i opačně – přijdu na operaci do nemocnice v civilu a sestry: „Paní doktorko sem, paní doktorko tam…a teď pěkně do koupelničky.“ Zamávám jim ode dveří a po chvíli vykráčím už jako pacientka (pacoška) v erárním županu s razítkem a nikoli paní doktorka ve značkovém oblečení. Jak se uzdravuji a nepotřebuju mísu, zase získávám kredit.

Tyto hrozné nemocniční pocity, které mám, se ale netýkají jiných lidí, pacientů, s jejichž velkým množstvím se v práci setkávám. To jsem velkorysá a všechno vidím u druhých jako přechodnou lapálii. Tomu nerozumím, zlobím se na sebe, že tak miluju sebe a do ostatních se neumím pořádně vžít. A přitom mnozí jsou skutečně velice stateční, až na chorobného hypochondra jednou za sto let statečnější než já.

No a teď k tomu hlavnímu. Jsem totiž nesmírně hrdá, že jsem dvakrát v životě překonala nemocniční strach. A to proto, že jsem šla na to vědecky. Ujišťování okolí, že to bude dobrý, vůbec nepomáhalo – chtělo to přípravu a pak její provedení do puntíku.

Jak mě zachránila práce

V prvním případě jsem byla na ozařování radioaktivním jodem v Praze Motole a musela jsem být asi tři týdny v naprosté izolaci. Všechno, co jsem měla, šlo přes deaktivační bunkr, byl socialismus, mobily nebyly a tak to byla izolace dokonalá. Lidem s nádorem se říkalo, že mají zánět. Mě také ubezpečili, že jde o nezhoubný nález, ale já jsem jim to chvíli věřila a chvíli nevěřila. Bylo to zvlášť silné podhoubí pro strach.

Tak jsem se na to připravila – v práci jsem si schválně nechala veliké resty. Dělala jsem dva časopisy Děti a my a Sestru. Do nemocnice jsem šla s pěkným skluzem – to jak mnozí vědí, harmonogram je zákon a ten když se nedodrží, tak hlava dolů! To mělo za následek, že jsem myšlenky odklonila od žlázy k harmonogramu. Bylo možné, šťastné a úžasné, že se daly rukopisy dopravovat ke mně do samotky a pak přes bunkr ven. Dělala jsem korektury, psala články a jediný strach byl, abych to stihla. Práce mě zachránila a já jsem jí zato byla celý život věrná.

Jak mě zachránila krása

Na druhou operaci, tentokrát krvavou, jsem šla samozřejmě s notebookem plným povzbudivých zpráv. Ale udělala jsem jiný plán. Pojala jsem budoucí týden v nemocnici jako svoje gala představení. Koupila jsem si úžasný ohoz do postele, parádní prádlo a nadstandardní pokoj. Nechala jsem si udělat nehty, zašla k holiči. Řekla jsem si, že to bude super zábava, která se hned tak nenaskytne. Strach vystrkující růžky a občasný hlas říkající mi, že jsem prdlá a radši bych se měla věnovat závěti, jsem potlačila bedlivým výběrem operních árií, které miluju. Byla jsem rozhodnutá sundat sluchátka až při samotném výkonu. I když….?

Vyholila jsem se do posledního chloupku (žádné nemocniční holení sestrou), navoněla decentním kvalitním parfémem, na uších sluchátka, pod paží notebook, jsem na vysokých podpatcích, opravdu krásná, sama odjela do svého hotelu (pardon – do špitálu) Tato vizáž nějak ovlivnila moje chování.

Byl červen, otevřela jsem si okno a zaposlouchala se do lidského génia, který přesahuje vše materiální. Sem tam přišel někdo s nějakým drobným požadavkem a já jsem se, nebudete mi věřit, cítila šťastná.

Tak to pokračovalo, druhý den proběhla operace, po které mi na břiše zůstala velká jizva a já jsem zase byla na tom svém pokoji. Neposlechla jsem sestry, vylezla hned z postele, osprchovala se a zase jsem na sebe hodila decentní make-up a tu úžasnou noční košili, která náhodou ladila z povlečením postele. Chystala jsem se na svou velkou premiéru – vizitu. Měla jsem kolem postele květiny od přátel a příbuzných – lilie od dětí naplnily pokoj výraznou vůní a já jsem seděla podepřená polštáři tip ťop jako Elizabeth Taylor. Zrovna tak jsem se usmívala, když vizita vešla.

Tajně jsem se radovala, když jsem viděla, jak jsou překvapení, jaký že to obrázek se jim u těžkého pacienta těsně po operaci naskytl! Asi si to namlouvám, ale zdálo se mi, že se chovají jako na návštěvě a dokonce pan primář vysekl i dvě poklony.

Od té doby uplynul nějaký čas. Já vzpomínám na tyto pobyty jako na pěkné kousky života, bezvadnou zkušenost, na čas hlubokého zamyšlení nad životem a lidmi. Jako na mé malé vítězství. Nicméně strach z nemocnice mám i nadále. Říkám si, co mu provedu příště – už tuším – nepůjdu tam!

Jarmila Škubová

nahoru

Copyright © 2012 Mamma HELP | Archivováno Národní knihovnou ČR | Licence Creative Commons | Kontakt | Pro média a sponzory