Nebojte se mluvit o rakovině prsu

Proč je to tak těžké?

Prakticky každý, kdo je konfrontován s diagnózou ,rakovina', je psychicky otřesen a tuto ránu musí zpracovat. A to i v případech, kdy lékař jeho šance hodnotí velmi pozitivně.

Většina pacientek říká, že neměly těžší moment v životě. Jiné kritické stavy, které se v lidském životě vyskytnou (jako problémy s partnerem, finanční potíže, problémy s dětmi nebo v práci) ustoupí do pozadí. Žena je mentálně a emočně ochromena.

Je užitečné rozebrat důvody pro tuto reakci, protože porozumění těmto důvodům je předpokladem pro její zpracování. Přitom je nutné si uvědomit rozdíly mezi pocity pacientek a pocity ostatních lidí v jejich okolí.

Pocity pacientek

Citát pacientky: „Když jsem slyšela slovo ,rakovina´, dostala jsem úplný ,black ouť, nic z toho, co lékař dále říkal, jsem nevnímala."

Když žena poprvé slyší, že má rakovinu prsu, zažívá velmi silný pocit šoku a také nedůvěry. Není na tuto skutečnost připravena. I tehdy, když se již nějakou dobu bojí, že by mohla mít rakovinu, moment oficiálního potvrzení tohoto strachuje vždy vysoce traumatický.

Pocit šoku má mnoho důvodů. Nejen to, že máme co dělat s velice vážným onemocněním, které může ohrozit náš život, ale také zklamání vlastním tělem, strach z agresivní a dlouhotrvající léčby, strach z bolesti a strach být jiným na obtíž. Pro každou ženu, která dostane rakovinu prsu, je souhrn těchto aspektů jiný, ale pro každou platí, že v ní vznikne psychický zmatek.

Rada žen nemůže této diagnóze uvěřit a vůbec si ji nepřipouští. Bylo mnoho napsáno o tom, že tato negace skutečnosti je škodlivá a má být hned potlačena. To však není zcela na místě. Tuto reakci je třeba pokládat za zcela normální první spoutání reakci na ohrožující a zdrcující zprávu, kterou žena teprve postupně může zpracovat.

Pouze v případech, kdy toto popření diagnózy přetrvává mnoho týdnů až měsíců a je na překážku komunikace o nemoci a její léčbě mezi pacientkou a ošetřujícími, případně členy rodiny, stává se nebezpečným problémem.

Nedělejme si proto starosti, když se tato reakce vyskytne hned po sdělení diagnózy rakoviny. Každá žena potřebuje nějaký čas na zpracovaní této ohromující zprávy.

Šok, nemožnost uvěřit diagnóze a její negace, toto vše brání také tomu, začít o nemoci hovořit. Je zde ještě další faktor, který tomu může bránit, a sice to, že většina žen není zvyklá hovořit o příliš osobních věcech. Obzvláště ty ženy, pro které bylo vždycky obtížné vyjadřovat své emoce, se najednou nezmění.

Je ještě mnoho dalších důvodů, proč se každému těžko o této nemoci mluví. Některé ženy si dělají starosti s tím, jak budou samy reagovat, když o tom mluvit začnou, například se bojí, že se rozpláčou (i když toto ve skutečnosti komunikaci pomáhá). Nebo si dělají starosti z reakce okolí, přátel a členů rodiny, bojí se, že je nepodpoří a že jim nepomůžou. Také pověra, že mluvení o nemoci urychlí její průběh, je u některých lidí silně zakotvena a je brzdícím faktorem sdílnosti. V neposlední řadě mnoho žen nerado mluví o svých potřebách. Až příliš často jsou vychovávány k tomu, že pro sebe nemají mnoho žádat.

Máme-li rakovinu, je často řada lidí připravena nám pomáhat. Záleží tedy na nás, abychom se tomu nebránily a o svých potřebách mluvily. Pro ty, kdož nám chtějí pomáhat to znamená velké ulehčení.

Pocity ostatních

V naší společnosti se vážná onemocnění, jako rakovina, nepovažují za vhodné téma k rozhovoru. Takže to není chyba přátel a členů rodiny, že je jim zatěžko s nemocnou ženou o rakovině prsu hovořit, nýbrž je to společenská realita. Lidé většinou nevědí, kde začít, co by té ženě měli říct, a z toho mají problém a zároveň i pocit viny, že nevědí, jak s ní mají hovořit. Často se úporně snaží najít slova, která by jí udělala dobře, ale nedaří se jim je vymyslet. Důsledkem toho je, že se jí raději vyhýbají, aby jí nemuseli nic říkat.

Většina lidí také nemá potřebnou zkušenost pro takovéto rozhovory. V mnoha případech je ta žena první z těch, které blíže znají, kdo má tuto vážnou a ohrožující nemoc. Další příčinou, proč lidé s nemocnou ženou o její nemoci nemluví může být i strach z vlastní reakce, že se rozpláčí a tím vše ještě zhorší.

Přednosti toho, že se o nemoci mluví

Když je to tak těžké jak pro pacientky, tak pro jejich přátele a členy rodiny o rakovině mluvit, nebylo by tedy lepší mlčet? Odpověď na tuto otázku je jasně ne. O nemoci je potřeba mluvit. Probereme nyní přednosti, které to přináší.

Psychické ulehčení

Možnost mluvit o svých pocitech, obavách a úzkostech přináší úlevu. Ne nadarmo se říká: sdílená starost je poloviční starost.

Již jednoduchý fakt, že tě někdo vyslechne a nesnaží se ti vyhnout, uklidňuje a pomáhá ti uvědomit si, že tvoje strachy a úzkosti nejsou tak zfídkavě a bizardní, jak si možná myslíš.

Tím, že o svém strachu mluvíš, můžeš ho lépe zvládat. Jinak hrozí nebezpečí, že tvé úzkosti se budou stupňovat a nakonec vážně ohrozí tvůj duševní stav.

Komunikace o něčem hluboce osobním může vytvořit zvláštní pouto mezi lidmi. Toto pouto má samo o sobě nesmírnou cenu.

„Kontrola" nad novou situací

Člověk by měl rád kontrolu nad svým zdravím a nad nemocemi, které toto zdraví ohrožují. Když tuto kontrolu mít nemůžeme, chceme alespoň mít kontrolu nad léčbou, kterou dostaneme.

Často se stává, že ženy s diagnózou rakoviny mají pocit, že nemají kontrolu ani nad nemocí ani nad její léčbou. Bohužel, v mnoha případech nebývá moc alternativ léčby a nemají na vybranou, než přijmout navrhnutou léčbu. Tento pocit, že „nemají na vybranou" s sebou dále přináší pocit naprosté bezmocnosti.

V této situaci je možno pomáhat dvěma způsoby:

  • získáním co nejvíce informací o nemoci a o možných léčebných přístupech
  • hovořením o těchto získaných informacích

Čím více bude pacientka vědět o své nemoci a čím více bude schopná o ní mluvit, tím menší bude její pocit bezmocnosti v nastalé situaci a tím více bude též schopná spolupracovat při léčbě. Toto ji, do určité míry, může přinést pocit „kontroly nad věcí".

S kým mluvit?

V ideálním světě by každý z nás měl mít okruh rodiny a přátel, v němž je možno si sdělovat své nejhlubší city, strachy a úzkosti. Pro mnoho žen toto neexistuje a stěží najdou vůbec někoho s kým mohou o svých pocitech hovořit.

První otázka je: s kým nejlépe bychom mohly mluvit?

Zamyslete se nad tím, komu jste se v minulosti svěřovala, když jste měla problém. Nejspíš to bude opět tato osoba, na kterou se můžete obrátit.

Neměla-li jste nikdy nikoho takového, položte si otázku: s kým z těch lidi, které znám se cítím nejlépe? Může to být kdokoliv: partner, nejlepší přítel nebo přítelkyně, matka, sestra, bratr. Může to být dokonce někdo, koho máte ráda, ale s kým jste až dosud žádný hlubší kontakt neměla. Některé ženy se raději svěří své kolegyni než někomu z úzkého kruhu rodiny.

Když vůbec nevíte s kým byste mohla mluvit, promluvte o tom s někým z týmu svých ošetřujících (s lékařem, sestrou, sociální pracovnici, psychologem atd.). Pravděpodobně vám pomohou někoho najít.

Existují také skupiny pacientek se stejnou diagnózou, jako Mamma HELP, kde si pacientky pomáhají navzájem. Zda se žena v takové skupině cítí dobře, to je velice individuální. Některým ženám hodně prospívá, když mohou mluvit se stejně postiženými jinými ženami a dokonce někdy mezi nimi vznikne hluboké přátelství, které dříve ani neznaly.

Pro některé ženy je naopak nepříjemné mluvit o své nemoci s „cizími" i když stejně postiženými ženami.

O čem mluvit

Je třeba si uvědomit, že nemusíte vždy mluvit pouze o své nemoci. Mluvte klidně o všem možném, o čemkoliv, co vás právě napadne.

Ale rozhodnete-li se mluvit s někým o své nemoci, mohou vám následující tipy být prospěšné:

  • Pokuste si předem určit o čem chcete mluvit a o čem nechcete.
  • Není na škodu, když předem oznámíte, že chcete mluvit o něčem důležitém.
  • Například začít asi takto: „Ráda bych s tebou mluvila o něčem, co je pro mne nesmírně důležité. Máš pro mne čas?".
  • Takový začátek má tu výhodu, že upoutáte pozornost toho, s kým chcete mluvit a současně dáte jasně najevo, že to je o něčem důležitém.
  • Můžete také začít více obecně. Například: „Můžeme jednou mluvit o mé situaci?".
  • Je-li to něco, co vás již delší dobu trápí, můžete klidně říci: „Již nějakou dobu (nebo: v posledních týdnech, v posledních dnech) mi stále leží v hlavě jedna věc". Tímto způsobem se klidněji dostanete k jádru věci o které chcete mluvit.
  • Je dobře, když občas uděláte pauzu, abyste si ověřila, že ten/ta s kým mluvíte opravdu stačí sledovat, co říkáte. Můžete říci něco jako: „Rozumíš mi?" nebo „Stačíš mě sledovat?".
  • Ke konci rozhovoru je dobré se znovu přesvědčit, že to co bylo řečeno, bylo také vzato na vědomí. Když jste o něco požádala, můžete to shrnout (jako kupříkladu: „Takže ty to zavoláš tvé matce?" nebo „Takže, ve středu vyzvedneš děti ze školy?"). Nezdráhejte se potom převést hovor na obyčejné věci. Rozhovory o obyčejných věcech tmelí lidské kontakty.
  • Mnoho lidí se ptá, zdali v situaci, kdy předmětem rozhovoru je rakovina, není humor nemístný. Odpověď je asi taková: pokud jste až dosud šla životem s humorem, zkuste to neměnit. Humor je součástí strategie vyrovnat se s novou situací. Ohrožení se vnímá jako méně ohrožující, když se nad ním umíme pousmát. Byla-li jste v minulosti schopna zvládat krizové situace s humorem, bude se vám to teď hodit. Ale ne-li, pak není teď ten pravý čas s tím začít.

Mluvit o svých pocitech

Jak již bylo výše řečeno, většina žen nemá ve zvyku mluvit o svých citech.

V každodenním životě to většinou nevadí. Ale když jsme konfrontovány s diagnózou rakoviny, můžeme cítit potřebu se někomu svěřit, mluvit o svých pocitech. V tom případě skutečnost, že dobře nevíme jak, nám v tom může bránit.

Je důležité si uvědomit, že nachází-li se jeden z partnerů pro diskusi v situaci, kdy má těžké emoce, o kterých není schopen hovořit, ovlivňuje to jeho komunikaci všeobecně a nesnadně mluví i o jiných věcech. Těžké emoce, které žena v sobě skrývá mají ochromující vliv na konverzaci.

Jste-li velice nazlobená nebo velice smutná, nejste schopna vést normální rozhovor. Jste natolik zaměstnaná svými pocity, že nejste schopna se soustředit na to, co druhý říká.

Ale od okamžiku, kdy o tom něco naznačíte („Víš, je mi dnes moc těžko, protože jsem se zrovna dozvěděla špatnou novinu...") se komunikace může rozvázat a rozběhnout.

Zde je několik rad:

  • Jste-li silně dojata (vy nebo ten s kým hovoříte), pokuste se emocím dát v rozhovoru místo.
  • Nejenom je „vystavit", ale pohovořit o nich. Upozorníte-li na to, že máte špatnou
  • náladu a řeknete kupříkladu: „To jsem dneska mrzutá, protože ..." rozvážete tím rozhovor. Ale když o sobě nic neřeknete a jenom budete mrzutá a protivná, tak rozhovor rychle skončí nebo vůbec nezačne.
  • Řekněte té osobě, co pro vás znamená; to je něco, co často neděláte. Ale v krizové situaci je důležité, že tomu člověku řeknete, jak o něm smýšlíte.
  • Nebojte se dát najevo svoji nejistotu. Když dobře nevíte, jak se vlastně cítíte, co všechno vás čeká a jak to všechno budete zvládat, tak to klidně řekněte. Nemá smysl dělat vševědoucího.
  • Někdy ale nejsou slova ani nutná. Mlčky spolu sedět může pomoci stejně dobře.

Jak se stavět k emocím ostatních

Je to sice zvláštní, ale často se stává, že ten kdo má rakovinu, má více problémů s emocemi ostatních (členů rodiny, přátel), než se svými vlastními.

Nevhodné reakce ostatních se dají vysvětlit tím, že když někdo určité emoce není schopen zvládnout, snaží se jim utéci, nepřipustit si je. Výsledek toho je, že se ten dotyčný raději pacientovi vyhýbá, aby nebyl konfrontován s emocemi, se kterými si neumí poradit.

Několik rad pro tyto případy:

  • Snažte se city svých přátel rozpoznat. Když vidíte, že ten dotyčný není ve své kůži a křečovitě mluví o všem možném jiném, můžete se přímo zeptat: „Je to pro tebe těžké, když budu mluvit o rakovině?" nebo „Určitě to pro tebe nebylo lehké teď za mnou přijít!". To vašemu příteli/přítelkyni pomůže dát průchod jejich citům a mluvit o vaší nemoci.
  • Pokuste se do rozhovoru vložit také svoje emoce; řeknete ku příkladu: "Tahle nemoc nás oba zaskočila" nebo „Vím, že si děláš starosti, co bude v budoucnu, ale to já taky". Čím více si připustíte své vlastní emoce i emoce toho druhého, tím lehčeji se vám spolu bude mluvit.
  • Někdo za vámi přijde a bude vyprávět, jak některé jiné pacientce se výborně vedlo a nebo naopak, jak to měla velice těžké. Bude vyprávět, že:„ paní X je již 20 let bez potíží a měla totéž co vy" nebo budou jmenovat některé, co na to zemřely. Nedejte se takovými řečmi ovlivnit. Každý člověk je jiný, každá rakovina prsu je jiná a teď se jedná pouze o vás.

Sdělit diagnózu

Po tom, co jsme se ji samy dozvěděly, přichází těžký moment, jak to říci rodině a přátelům. Většinou nemáme ani ponětí, jak začít.

Je-li první osoba, která to má vědět, váš partner, tak jste ho asi vzala s sebou k lékaři a uslyšel vše již s vámi.

Byla-li jste však jediná, komu byla diagnóza sdělena a vy to budete oznamovat jiným, mohou pro vás být užitečné následující rady:

  • Postarejte se, aby se to uskutečnilo ve vhodném prostředí. To znamená televize a rádio vypnuté, dveře zavřené a díváte se jeden na druhého.
  • Je lépe rozhovor nějak uvést, než se řekne to hlavní. Začít například: „Musím ti něco říci o svém zdravotním stavu."
  • Může také pomoci určité upozornění, jako „Vypadá to, že je to velice vážné." V případě, že již víte, že podstoupíte-li těžkou terapii, jsou vaše vyhlídky dobré, tak to hned také sdělte.
  • Váš rozhovor se možná občas zadrhne, to není na škodu. Ale jestli vám to ticho je nepříjemné, můžete ho přerušit tím, že dáte nějakou otázku, jako „Na co teď myslíš?".
  • Je možné, že váš přítel/přítelkyně bude depresivní po tom, co se od vás dozvěděli. Můžete jim pomoci tak, že podtrhnete některé pozitivnější stránky vaší situace. Ale nepřekrucujte při tom skutečnost. Víte-li, že průběh nemoci je nejistý, nesnažte se budoucnost přikrášlit, abyste to svým přátelům pro ten moment ulehčila. Účelem vašeho rozhovoru je přece to, že od nich očekáváte oporu a oni tudíž musí znát pravou skutečnost.

Paulině Iványiová MSc, Mamma HELP Brno

nahoru

Copyright © 2012 Mamma HELP | Archivováno Národní knihovnou ČR | Licence Creative Commons | Kontakt | Pro média a sponzory