Nezapomeňme snít

Jistě vám taky chodí různé emaily, v nichž čtete moudré rady, jak správně žít. Některé vás osloví, souzní s vašimi myšlenkami. A tak i já pod vlivem článku, který mne oslovil, pouštím svoje myšlenky jen tak se proběhnout...

Některé věci cítíme, některé víme, ale dokud je nepojmenujeme, jsou jakoby neviditelné. Možná i vy si uvědomujete, že žijeme mnoha různými životy - rodinným, společenským, pracovním, kulturním, jen ne tím osobním. Co to vlastně je? Jak by měl vypadat?

Ta první půlka našeho života je pro nás pro všechny zřejmě daná. Vychodíme školu, najdeme si práci, vdáme se, máme děti, zařídíme bydlení...A ta druhá? Obyčejně začíná takzvanou krizí středního věku. Děti vyletí z pomyslného hnízda a my hledáme, čím bychom to prázdné místo zaplnily. Žijeme dál pro své rodiny, ale někdy od nich moc očekáváme. Povídání, sdílení, pochopení, společný čas...Ne vždy nacházíme pochopení. Ale napadlo vás někdy, že chápat toto všechno mohou především vaše přítelkyně?

A jak je to s našimi sny? Někdy jsme je obětovaly druhým, ale oni teď nejsou schopni naplnit náš život, jak bychom si přály a jak možná stále tajně doufáme...A máme vůbec ještě nějaké sny? Vzpomínáte, v dívčím věku jsme jich měly - jen jsme většinu z nich postupem času nahradily úkoly. Píšeme si harmonogramy, abychom ty úkoly dokázaly splnit. Jen ty sny jsme si zapomněly zapisovat a to je zřejmě chyba! Jak se mohou naplnit, jednou, až na ně třeba dojde? Není lepší mít pořád nějaké v zásobě a odvážně je pojmenovávat, nebát se posměchu okolí, živit je, aby mohly vyrůst a uskutečnit se?

Při hodinách asertivity s MUDr. Tomášem Novákem jsem byla překvapená, když jsem si uvědomila, jak moc naše spokojenost a štěstí závisí na tom, jestli jsou šťastní a spokojení naši nejbližší. Že vlastně náš pocit štěstí závisí hlavně na druhých. Jak těžké pro většinu z nás bylo odpovědět na jednoduché otázky: co nám udělá radost, kdy jsme šťastné, co uděláme pro sebe, abychom si udělaly radost. Dlouho trvalo, než se pan doktor dočkal uspokojivé odpovědi. Přesto, že kurz asertivity jsme absolvovaly už před lety, stále z něj čerpám.

A snažím se přemýšlet a poznávat samu sebe. Dá to práci, věřte mi.

Jen drobný příklad, s nímž se možná ztotožní i některá z vás. Někdy se ve snaze ,,udělat něco pro sebe" vrhneme do množství aktivit, které zpočátku považujeme za to pravé, co pro sebe chceme. Vždyť přece i ty ostatní chodí na kosmetiku, do divadla, dělat si pravidelně gelové nehty... A tak se objednáme na masáže, kosmetiku, přihlásíme se do nějakého kurzu, seženeme si i ty lístky do divadla - a může se nám stát, že jen roztočíme další kolotoč. Že naše „chci" se stalo převlečeným „musím".

Měly bychom si uvědomit, že k poznávání sebe sama je důležité dokázat být sama se sebou. Někdy to nemusí být příjemné. Mohou se začít ozývat různé zasunuté myšlenky, na které dřív nebyl čas. Často nemáme ani čas se ztišit, zastavit, naslouchat. A pak možná přijde zastavení z donucení, jako je nemoc.

Mockrát se mi ženy v rozhovoru svěřily s tím, že nebýt nemoci, nedokázaly by se zastavit. Právě v nemoci, kdy byly donuceny zpomalit, měly čas zamyslet se nad svým životem, přehodnotit jej a někdy došly k poznání, že chtějí některé věci ve svém životě změnit. Až překvapivě často slýchám paradoxní věty o tom, že jim nemoc možná víc dala, než vzala. Bývá to poznání sama sebe, hodnot, přátel, navázání nových vztahů a přátelství. Vždyť i v lidové moudrosti se praví, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Ať už jsme toužily malovat, učit se jazyky, cestovat, zapsat se na tanec, nebo zase jezdit na koloběžce.... cokoliv. Máme před sebou možná druhou polovinu života, možná jen čtvrtinu a možná jen několik let. Ale svůj život máme jen ve svých rukou a záleží jen na nás, jaká ta další část bude.

Věřím, že teď stejně jako já berete do ruky pero a začínáte psát svůj seznam snů. A že už netrpělivě očekáváte a vyhlížíte jejich naplnění. Těším se na to, až mi od vás začnu docházet zprávy, jak se učíte tango, břišní tanec, japonsky a nebo jak jste vyrazily do pouště na velbloudu. Vykašlete se na „musím", bacha i na to převlečené a začněte říkat, ale hlavně dělat co opravdu CHCETE!!!

Vaše velblouda sedlající Zrnko, co se v poušti rozhodně neztratí!!!

(A kdyby jo, tak jen proto, že CHCE!)

Jana Zrnečková

nahoru

Copyright © 2012 Mamma HELP | Archivováno Národní knihovnou ČR | Licence Creative Commons | Kontakt | Pro média a sponzory