O lásce, o objetí

Můj dědeček říkával mému manželovi, že mě musí alespoň jednou denně pohladit, aby mi nevyschnula mícha. A taky říkával, že je třeba pohlazení, aby se dobíjely baterky.

Dřív jsem si myslela, že je to jen taková legrace. Ale později jsem poznala, jak velká byla v dědečkových slovech pravda. Pokaždé, když mi bylo ouvej jsem si přišla za manželem pro objetí, ke kterému vždy patřilo i pohlazení a s každým jeho pohlazením jsem se cítila, jako by mi opravdu dobíjel baterky. Je to zvláštní, jakou moc má láskyplný dotek. Jsem si jistá, že chybí každému.

O tom, že dotýkat se, hladit a mazlit se s malými dětmi je nesmírně důležité pro jejich vývoj, se už dávno ví. Doufám, že někdo také zkoumal i to, jak moc je to důležité i pro dospělé a staré lidi. Stejně velký význam má i objetí. Dokonce existuje metoda s názvem Pevné objetí, která pomáhá například dětem z ústavů, kterým tolik chybí láska, pohlazení a právě objetí.

Nejvíc jsem si uvědomila sílu doteku a pohlazení, když na mě po chemošce lezla depka, bylo mi smutno a i když jsem byla obklopená milující rodinou, cítila jsem se sama. Všimla jsem si, že se začínám hladit po své holé hlavě...a světe div se, cítila jsem že je mi líp a líp. Začala jsem si uvědomovat sama sebe, místo lítosti jsem pocítila ke svému tělu lásku. Naučila jsem se milovat sama sebe, do té doby, jako bych oddělovala svoje nemocné tělo od svojí podstaty.

V poslední době často přemýšlím o lidech, kteří zůstanou sami, bez partnera a nemají, nikoho kdo by je objal, nebo pohladil. Jsou to především staří lidé. Když jejich partner odejde, jsou to často jen vnoučata, která opětují jejich objetí. Jak my dospělí obejmeme svoje rodiče, prarodiče pohladíme, řekneme jim že je máme rádi?

Velice mi v paměti utkvěla vzpomínka, o kterou se s vámi chci podělit. Šli jsme s manželem a dcerami koupit myšku jako dárek kamarádce. Prodavačka sáhnula do akvária a v každé ruce držela jednu myšku. Jak je držela za ocásky, ztratily stabilitu a točily se okolo svojí osy. Myšky byly vyděšené, roztáhly všechny čtyři tlapky, aby získaly nějakou stabilitu objaly se tlapkami a držely se pevně v objetí. I ony ve chvílích kdy ztrácely pevnou půdu pod nohama potřebovaly někoho, o koho se mohou opřít, kdo je obejme. Tak to na nás zapůsobilo, že dodneška když máme nějaké trápení, se s manželem pokaždé pevně obejmeme, držíme se a říkáme si držíme se ,,jako myšky".

Všimněte si, kdy se objímáme. Když se vítáme, loučíme, pláčeme, radujeme se...prakticky většinu emocí provází objetí.

Jak to udělat, abychom byli objímaní? Objímat! S objetím je často spojena láska v našich životech a má mnoho podob. Jiná je, když jsme děti a milují nás naši rodiče.

Jinou podobu má láska, když se sami zamilujeme, jiná je když se staneme rodiči a jiná když zestárneme. Ubývá nám přátel i lidí kteří nás milovali, žili ve stejné době, viděli stejné filmy, prožívali tutéž dobu... Nejvíc se asi všichni bojíme, že na stáří zůstaneme sami.

Přátelé, koníčky, to vše je důležité si pěstovat a udržovat, aby nás nezaskočila prázdnota, až třeba zůstaneme sami. Jen tak mimochodem, uvědomujete si, že nejdelší vztah, který v životě máme, je sourozenecký?

A tak se honem, rozhlédněme kolem sebe, komu můžeme dobít baterky a ruku na srdce, nemáte pocit, že někomu blízkému vysychá mícha? Tak se nestyďme a pohlaďme svoje staré rodiče i prarodiče. Manžela, manželku, děti, ať je jim kolik chce. Možná už to všichni moc potřebují a čekají na to, až se jich někdo s láskou dotkne. Třeba jim docházejí baterky.

Tak a honem si jdu nechat dobít ty své, aby mi nevyschla mícha.

Vaše Zrnko se stále dobitými a dobíjecími baterkami

nahoru

Copyright © 2012 Mamma HELP | Archivováno Národní knihovnou ČR | Licence Creative Commons | Kontakt | Pro média a sponzory