O NE moci, o níž se nám nechce hovořit

Často se snažíme nikoho nezarmoutit, nemluvit o smutných věcech. Ale občas prostě i v životě kousneme do kyselého jablka, přesto, že bychom raději sladké. Je potom na nás, jestli to sousto statečně polkneme, nebo jestli je vyplivneme. Nikdo nemá právo nás za to soudit. Pokud souhlasíte, že do široké škály chutí patří i kyselá a hořká, čtěte dál. Pokud jste jen na sladké, raději můj článek dnes přeskočte.

Ne mocná a tabu, o kterém se tak málo mluví

Když si to slovo takto rozdělím, dává mi dost jiný význam.....a nahání mi trochu hrůzu. Jsem zvyklá mít moc nad svým životem, nad tím co chci a co dělám. Rozhodovat si o věcech svých a do určité míry i o záležitostech ostatních. Uvědomování si a smíření se s Ne mocí, je těžké a někdy i bolestné. Ne mocnými nás často činí nemoc, nebo stáří a jejich blízká přítelkyně - bolest. Ta nás dokáže často omezit, někdy ovládnout a dokonce i srazit na kolena. Ale věřte, že i když si to často myslíme, tak přesto v tom není jen to špatné. Právě když jsme nemocní a na kolenou, máme možnost poznat, že do našeho života vstoupila Pokora a někdy i Pokání. Někdy je nutné pokorně přijmout svoji Ne moc a nechat ostatní, aby nám pomohli. Někdy se dokonce musíme naučit o pomoc požádat.

Ano, my dříve Mocní, nyní Ne mocní. Často to není lehké pro obě strany. A někdy musíme překonat i svoji Pýchu a přiznat si, že už nejsme ani Ne mocní, ale dokonce Bez mocní.

Naše vlastní bezmocnost nás může trýznit, ale daleko horší je, když pociťujeme bezmocnost v případech, kdy jde o naše nejbližší. Když se jen můžeme dívat, jak duše někoho drahého, která už měla a chtěla odejít, je zde lapená v přístrojích, jako v pasti.

Dlouho jsem se zdráhala o tomto tématu psát, přesto, že jsem o něm už tolikrát přemýšlela. Umírání a Smrt. Tak hrozně se toho všichni bojíme, že o tom téměř nemluvíme? Snažíme se Smrt i Umírání vytěsnit z našich životů, ale stejně to nejde.

Možná jste už taky někdy zažili, že lidé, kteří tak nějak tuší, že se jejich čas přiblížil, chtějí o smrti mluvit. Možná potřebují vyslovit svoje obavy. Ale málo kdy k tomu mají příležitost. Dostane se jim dobře míněných odpovědí : „O tom vůbec nemluv, ty nás ještě všechny přežiješ...", nebo: „Co to povídáš, ty už tu s námi nechceš být? Co ti chybí?"

Těmito výroky bohužel zaženeme dotyčného do kouta a navíc okolo něj postavíme zeď mlčení. A všichni pak společně hrajeme hru na Žili, byli, nikdy neumřeli.

A proč to všechno? Většinou se bojíme svých Emocí. Protože slzy jsou v dnešní době považovány za projev Slabosti a Ne moci ovládat své chování. Na plačícího člověka se někdy okolí dívá jako na slabocha. Zapomínáme, že slzy jsou projevem soucitu, bolesti, zármutku? Co nám pomáhá víc? Když s námi někdo soucítí, nabídne rameno, na kterém se můžete vyplakat - nebo když vám někdo ve snaze vás povzbudit bude stále opakovat, že musíte být silní, bojovat, nevzdávat to a že vše zvládnete? A co když nebudeme silní a nezvládneme to? Postaví okolo nás taky tu zeď? Najde se někdo, kdo nám nabídne svoje rameno a nebude se bát svých Emocí? Toho, že snad bude natolik pohnut, že by začal také plakat?

Už se mi mnohokrát potvrdila staletími ověřená pravda, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená bolest je poloviční. A tak se nebojme někomu nadlehčit břemeno, sdílet jeho obavy a strach a nebojme se, že nebudeme dostatečně silní, když neskryjeme svoje Emoce.

Proto je dobře, že i o svých obavách a strachu můžeme mluvit v našich Mamma Help centrech, když o tom třeba nemůžeme mluvit se svými blízkými.

Své rameno nabízející a zdi mlčení bořící Zrnko

nahoru

Copyright © 2012 Mamma HELP | Archivováno Národní knihovnou ČR | Licence Creative Commons | Kontakt | Pro média a sponzory